Jazyk 

Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN] | Mapa stránek  | O ...[EN]

www.medjugorje.ws » Text version » Články a aktuality » Rozhovor s M. Kováčovou při příležitosti 14. výročí pádu města Vukovar

Rozhovor s M. Kováčovou při příležitosti 14. výročí pádu města Vukovar

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Hrvatski, Italiano

Čtrnáct let po pádu Vukovaru přijela paní Mirjana Kovačová, ekonomka, pocházející z Vukovaru, na pouť do Medžugorje, aby v modlitbách svěřila Bohu a Panně Marii bolesti, které ještě stále nosí v srdci. Se slzami v očích se s námi dělila o své vzpomínky a o své naděje.

Před válkou paní Kováčová vykonávala funkci ředitelky zdravotní pojišťovny, během války vedla krizové centrum pro pracovníky ve zdravotnictví Chorvatské republiky a po válce byla v MORHU pomocnice velitele oboru hospodářství a dále byla náčelnice kontroly v ministerstvu obrany. S Mirjanou Kováčovou na medžugorském farním úřadě hovořila L. Paris.

Lidija Paris: Vy jste rozená ve Vukovaru a váš otec v Posušju. Tolik roků po válce je na vás vidět, že stále ještě nosíte v srdci hluboké vnitřní rány a připomínáte si všechno to, co se stalo. Přišla jste sem s obálkou ve které je několik fotografií a několik dokumentů. To je vše co vám zbylo z vašich prvních čtyřiceti roků života.

Mirjana Kovač: přijela jsem sem do Medžugorje právě v těchto dnech, které jsou pro mne stále ještě velmi těžké. S vírou v Boha člověk svůj kříž přese všechno snáší citelně lehčeji. Spojuje se s Kristovým křížem. Odevzdává mu všechno. Ježíš nám dal, abychom toho byli hodni. Díky otce a matce, kteří nás vychovávali ve víře v Boha a s růžencem v ruce, jsme v těch dnech, které byly nemyslitelné pro lidský rozum měli pocit, že nás něco nese. Byli jsme si vědomi, že v každém okamžiku se nám může stát to nejhorší, ale díky víře v Boha, to všechno mělo nějakou druhou dimenzi. Smrt nám byla bližší než život…

Lidija Paris: Váš bratr, Ivan Kovač poslal do světa okružní dopis „Slovo z Vukovaru“...

Mirjana Kovač: Ano. Můj bratr Ivan byl velitelem radiového spojení s městem Vukovar. Zajišťoval spojení, kterým se doktorka Bosanacová mohla každý den ozývat z nemocnice. 18. listopadu před 14 roky v jednu hodinu a dvacet pět minut po půlnoci zavolal můj bratr do centra v Osjeku a řekl jenom: „Ukončete spojení s Vukovarem, už nebude potřeba“. To byla jeho poslední slova. Byl zajatý ve vukovarské nemocnici spolu s několika dalšími zaměstnanci. Do roku 1997 jsme o něm nic nevěděli, teprve toho roku jsme ho našli v hrobce na Ovčari, za pomoci analýzy DNK…

Lidija Paris: Jak jste prožívala celé ty roky nevědomosti, očekávání, naděje?

Mirjana Kovač: to bylo moře dnů… Den byl delší než rok. Bylo těžké žít a nevědět nic o svých nejbližších. Tehdy jsem nevěděla nic o bratrovi ani o manželovi ani o manželech mých dvou sester. Každý den jsme chodili na Červený kříž. Všechno bylo modlitba, vzdychání, křik k nebi, abychom se něco dozvěděli.

Lidija Paris: Říkala jste, že tato válka odnesla ne jenom život vašeho bratra, ale všechno dobré ve vašem život a zničila dokonce i vaše manželství…

Mirjana Kovač: Přesně tak to bylo. Když se můj manžel vrátil z lágru ve kterém trpěl psychicky, přál si být sám. Řekl, že musí jít svou vlastní cestou, že nemá mír v srdci, že už nemůže být manžel a otec rodiny, jako býval…

Lidija Paris: Když jste se probila z Vukovaru, šla jste do Záhřebu.

Mirjana Kovač: ano, tehdy jsem přijala funkci vedoucí krizového centra pro zaměstnance zdravotnictví pro všechny ohrožené oblasti Chorvatska. V té službě jsem zůstala do roku 1995. měla jsem určité potíže v důsledku přečkaného ostřelování Vukovaru a musela jsem se léčit. A v nemocnici jsem viděla tolik raněných, že mi bylo jasné, že musím pracovat, abych byla užitečná a abych se dozvěděla, kde je můj bratr. Práce a modlitba. To bylo silnější než já. Nevnímala jsem ani střídání ročních období. Fungovala jsem jako nějaký robot. Záleželo mi stále jen na tom, abych udělala něco pro druhé. A lidé ke mně přicházeli, vyprávěli mi, co všechno ztratili. Viděli všechno černě. Někteří si mysleli, že jsem záhřebačka, která jim nerozumí. Když jsem si povšimla, že si neuvědomují už žádný důvod, aby dál žili, vyprávěla jsem jim odkud jsem a že nevím ani o nejbližších členech vlastní rodiny… Kromě toho bylo třeba i vyučovat děti, svoje a svých blízkých… rodina se rozběhla po celém Chorvatsku. Chodili od domu k domu. Některé děti vyměnily školu i pětkrát než bylo konečně organizováno ubytování v hotelech.

Lidija Paris: Co je nyní s vaším majetkem ve Vukovaru? Můžete se teď už vrátit, jaké jsou šance? Vy jste ve svých 54 letech již v důchodu a jste přece ještě mladá.

Mirjana Kovač: Když v roce 1997 začala reintegrace, byla jsem v předsednictvu města Vukovar pověřena péčí o finance a rozpočet. Jako předsednictvo jsme udělali vše co jsme mohli. Problémem města Vukovar je, že je možné obnovit domy, ale není možné vrátit život lidem, kteří zahynuli a situace nemůže být stejná. Mladí, kteří chodili do škol na jinde nemají chuť se vracet. Ti, kteří hledají zaměstnání ho ve Vukovaru nenajdou.

Lidija Paris: Jaké jsou vztahy mezi Chorvaty a Srby? Jak dnes mohou žít společně ve Vukovaru?

Mirjana Kovač: Žít společně? Mohlo by se tomu spíše říkat – žít jedni vedle druhých. Ve Vukovaru je všechno rozděleno na chorvatské a srbské… Je to hluboce rozdělené město. Mezi Srby je dost lidí, kteří hluboce litují, ale přitom zůstává velká nedůvěra… a strach z nepříjemností. Těžké je zavádět

Lidija Paris: Může se odpustit, překonat to prožité a začít znovu? Mají nové generace šanci? Jsou vytvořené podmínky proto, aby nové generace žily novým způsobem?

Mirjana Kovač: ty podmínky musím každodenně vytvářet, každý sám v sobě, ve své duši. Odpustit? Musím přiznat, že jsem to slovo před nějakými pěti, šesti léty nemohla ani slyšet. Nevím o bratrovi, nevím, co se s ním stalo. Jak mám odpustit? Chtěla jsem poznat pravdu. Já nemám co soudit, nikdy mne ani nenapadlo, že bych já měla soudit, nejsme my od toho, abychom soudili. Je tady Bůh. A potom nastala veliká milost Boží, že jsem pocítila, že odpouštím. Odpouštím, ale nechci jim být blízko, abych nebyla vystavena pokušení, že bych narazila na změnu myšlení. A mezitím, jak plynul čas, jsem při modlitbě cítila, že jsem šťastná, že se za ně dokážu modlit, aby je Bůh pohnul k tomu, aby řekli, kde je ten veliký počet obětí o kterých se neví. To je také jeden z důvodů této mojí pouti. Za všechny ty oběti. Ještě stále je na seznamu nezvěstných a zajatých 1 400 osob. Přišla jsem to všechno předložit Panně Marii a prosit jí, aby se dotkla jejich srdcí. Ať je Panna Maria vezme pod svojí ochranu. Připomínám si Ježíšova slova z kříže, když odpouštěl, když odpouštěl nám všem. Řekl: „Otče, odpust jim, neboť nevědí, co činí.“ Tak se modlím teď já za ně. Modlím se za svého otce Matěje, který prošel křížovou cestou a na té křížové cestě ztratil svého bratra. mému otci teď je 78 roků. Bylo mu těžko, když z Posušje přišel do Slavonie. Po celý život těžce pracoval, ale měl veliké srdce, dost bohaté pro každého. Říkávali jsem mu někdy: „Táto, ty jsi nakrmil polovinu Hercegoviny!“ Byli lidé, kteří u nás žili i několik měsíců bez jakékoli náhrady než začali mít opět nějaké vlastní životní prostředky. A můj otec nemůže odpustit. Vidím na něm, jak se hrozně trápí. Nejvíc jsem Pannu Marii prosila za něho, aby mu bylo v životě lehčeji. Matka je také jak úplně zničená, ale ta nepouští růženec z ruky.

Lidija Paris: Vy jste i v Lurdech dostala nějaké znamení, že vás nebe slyší. Je to tak?

Mirjana Kovač: Ano, je. To bylo v roce 1992, když se můj manžel vrátil z lágru. Měla jsem možnost odjet do Lurd. V jedné skříňce jsem tam nechala papírek s prosbou, aby mi Panna Maria pomohla poznat, kde je můj bratr Ivan. Půl hodiny potom jsem se setkala s jednou Maďarkou, která na mne promluvila chorvatsky a nabídla mně svůj dům, abych ho užívala jako náš. Dala mi adresu a bylo tam uvedeno stejné jméno jako má můj bratr. Ve francii jsem se setkala s Maďarem, který se jmenuje přesně tak jako můj bratr! Pro mne to znamenalo, že mi Panna Maria vzkazuje, že je každý člověk můj bratr. To mi dodávalo síly až do roku 1997, kdy jsem se konečně dozvěděla, co se s ním stalo.

Lidija Paris: Přijela jste do Medžugorje v těchto dnech, kdy si připomínáme 14. výročí pádu Vukovaru. To ve vás probouzí všechny rány mimořádně intenzivním způsobem. Co vám dává Medžugorje?

Mirjana Kovač: do Medžugorje přijížděla celá moje rodina od prvních dnů zjevení. Každým rokem jsme navštěvovali příbuzné v Posušju a vždy jsme navštívili i Medžugorje. Byli jsme si jistí, že se Panna Maria zde zjevuje. V těžkých situacích kterými procházeli vizionáři jsme se za ně modlili. To spojuje i s posledními slovy mého bratra z Vukovaru… Cítím jakoby Panna Maria zapojila tu „žhavou telefonní linku“. Zatímco na nás padaly bomby a rozsévaly smrt, bylo nad námi stále otevřené nebe skrze modlitby, skrze růženec. Když přiletěl granát, v šoku jsme přerušili modlitbu a pak jsme zase pokračovali a nevěděli jsme, kde jsme přestali. Tou žhavou linkou jsme útočili na nebe a já jsem velmi vděčná Medžugorji. Kdykoli se modlím, zavřu oči a už jsem před sochou Panny Marie v Medžugorji.

Pro mne je Medžugorje otevřené nebe, veliká milost, je to těžké vyslovit. Není jiné místo na kterém bych chtěla být ve chvílích, kdy si přeji se rozdělit o smutek i radost. Ten hluboký mír mohou darovat jenom Panna Maria a Ježíš. Všechno ostatní je pomíjející. My jsme to pocítili. Kdyby ne, naše srdce by pravděpodobně byla kamenná. A takto se nás Panna Maria zvláštním způsobem dotkla. Ježíš nám dal nosit kříž, ale i sílu ho nosit. To je milosti plný kříž. Cítím velikou radost z modlitby a velikou radost z prožívání poselství.

Lidija Paris: Jaké máte plány do budoucna?

Mirjana Kovač: Dříve jsem dělávala dlouhodobé plány, ale teď už ne. Minulost předávám Božímu milosrdenství. Žiji jenom přítomnost z Boží prozřetelnosti. Klíče svého zničeného domu, který stával na břehu Dunava, jsem vhodila do Genezaretského jezera. Tam jsou na bezpečném místě. Jsou v Ježíšových rukou. Žádná zlá ruka je už nemůže zneužít. Po úporném, pracovním období jsem hrdá na to, že jsem byla ve vojsku, které nosilo růženec na krku, které s růžencem chodilo bránit domovy, chodilo bránit rodiny. Tam, kde skončil můj bratr a tisíce jiných obránců chci já pokračovat. Na důchod si ještě nemohu zvyknout. Mám mnoho času tak prohlubuji svůj duchovní život.

Lidija Paris: Díky vám za tento rozhovor. Modlete se za nás a my se budeme modlit za vás.

Mirjana Kovač: Kéž nám Ježíš dá sílu, abychom všechny svoje bolesti spojili s Jeho křížem. V Jeho Matce vidím všechny naše matky. To je řeka pozůstalých s velikými ranami na duši a srdci. My jsme nějak uzavření. Každý zůstává se svojí bolestí. Stáhne se do sebe, mlčí. Chceme překonat svoje bolesti, držíme je v sobě. Díky modlitbě se nám může ulevit.

Tato veliká žena v těchto adventních dnech prožívá seminář půstu, modlitby a mlčení pro chorvatskou skupinu, který vede fra Ljubo Kurtović.

 


 

PC version: Tato stránka | Medjugorje | Zjevení[EN]  | Poselství  | Články [EN]  | Galerie[EN]  | Medjugorje Videos[EN]