Rozhovor s O. Dermodem McCarthy, redaktorem náboženského programu irské televize

Otče Dermode, buďte tak laskavý a řekněte nám něco o svém prvním kontaktu s Medžugorjem…

O. Dermod McCarthy: Toto je moje druhá návštěva Medžugorje. Když jsem přijel prvně před 19 roky byl jsem administrátorem katolické pro-katedrály v Dublinu. Arcibiskup Dublinu Dr. Kevin McNamara byl těžce nemocen, ocital se na konci svého života, a mně jako administrátorovi se hlásily různé skupiny, které měly spojitost s Medžugorjem a žádaly, aby mohly pořádat svá modlitební setkání v katedrále. Byl jsem si vědom potíží souvisejících s církevním uznáním těchto zjevení, jako i se skutečností, že i tehdejší místní biskup nedal své schválení, a tak jsem nechtěl tehdejšího ani budoucího dublinského arcibiskupa uvádět do nepříjemné situace ve vztahu k biskupskému kolegovi v Mostaru. Slyšel jsem už různá vyprávění jako o slunci, které se točí a o růžencích, které zezlátly a přirozeně i o každodenních zjeveních vizionářům… Řekl jsem: Bude nejlépe, když se sám vydám a podívám se o co se jedná! Do Medžugorje jsem přijel se skupinou. Přijel jsem poněkud skeptický, a odjížděl jsem plný hlubokých dojmů. Pro mne slunce netančilo, barva růžence zůstala stejná, ale to, co jsem viděl byl neuvěřitelný výraz víry, důvěry, svatosti. Jak jsem říkal své skupině při zpovědi před několika dny, laické kněžství pro mne získalo zcela nový význam, protože jsem viděl, že vysvěcení kněží si s laiky pomáhají velmi výrazným způsobem. To je v souladu s tím, co Panna Maria řekla na samotném počátku. Bylo zajímavé i to, že zde nevznikl nějaký mimořádný rituál, jak je tomu v Lurdech, kde se vykoupeš v lurdské vodě, dotkneš se jeskyně, připojíš se k procesí se svíčkami. Takové věci nemůžeš udělat doma, zatímco to, co se děje zde, můžeš dělat i doma. Maria opakuje to, co řekla v Káně Galilejské: Učiňte vše, co vám řekne! To mne velmi dojalo. Lidé se tlačili do kostela, zpívali z plných plic, venku čekali ve frontách na zpověď – v té době tu ještě nebyly zpovědnice – to všechno ve mně zanechalo trvalý dojem. V té době toho ještě bylo málo vystavěno. Byli jsme ubytováni na nějakém statku asi kilometr za Medžugorjem. Byl jsem si velmi jasně vědom toho, že jsem v něčím domě. Vřele nás přijali. Další věc, která mne dojala v souvislosti se zjeveními zde v Medžugorji je podpora, kterou farníci věnovali všemu tomu, co se zde dělo. Neviděl jsem žádnou maloměstskou žárlivost a neslyšel jsem ani žádné pro jevy závisti jako například: proč jejich dcera nebo jejich syn má zjevení a náš ne?! Všichni lidé projevovali překrásnou podporu. To je pravděpodobně jeden z vlivů Panny Marie na tuto farnost. Měl jsem z toho hluboký dojem. Vrátil jsem se do Dublinu a říkal jsem si: bude lepší, když počkáme s medžugorskými modlitebními setkáními v katedrále dokud nebude jmenován nový arcibiskup, a až bude jmenován, já osobně budu aktivně podporovat všechny ty požadavky. Tak to také bylo. Teď jsem se tedy vrátil po 19 letech.

Mezitím jste se stal redaktorem náboženského vysílání irské národní televize …

V roce 1991 mě požádali, abych se ujal vedení náboženského vysílání irské národní televize RTE. Měl jsem mnohaleté zkušenosti s prací v médiích. Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 1966 a od 65. do 82. roku jsem ještě s dalšími třemi knězi spolupracoval na dokumentárním programu zvaném RADHARC – to je keltské slovo, které znamená „pohled“ nebo „panorama“. Dělali jsme dokumentární snímky pro televizi, nejdříve po celém Irsku a potom v celém světě. To bylo velmi zajímavé období, to natáčení dokumentů náboženského charakteru. Naše filmy, neuvěřitelně populární v irské televizi, měly velmi široký dosah. Zahrnovali jsme v nich témata, iniciativy, hnutí a zajímavé lidi, kteří měli vliv na katolickou Církev bezprostředně po II. Vatikánském koncilu. Byli jsme v Brazílii, v Africe, v Japonsku, na Filipínách, v Koreji, Hong Kongu a desítkách dalších zemí. My Irové jsme vždycky mysleli, že naši misionáři odcházeli ze svatého Irska, přicházeli ke všem těm lidem a dávali jim víru… na tom je něco pravdy, ale je i jiná pravda: V mnohém naši misionáři odcházeli a nacházeli živého Krista ve všech těch společenstvích. Mnozí misionáři, kněží, řeholníci, řeholnice a laici se vraceli zpět do Irska a přinášeli něco z té energie, nadšení a evangelijního ohně do naší tradiční a unavené Církve. Mnozí kněží a biskupové mluví o unavenosti Církve v západních zemích… Mnozí oceňují to, co se děje v Medžugorji právě proto, že tak mnozí poutníci po návratu domů přinášejí do svých farností nový žár …

Nyní, když jste se vrátil do Medžugorje po 19 letech, jestli pak si uvědomujete nějaké změny?

Duch se nezměnil a mám radost, že to vidím. Nacházím stejné nadšení, stejně vřelé přijetí a vroucnost jako před 19 roky. Přirozeně tady jsou restaurace, kavárny, prodejny upomínek, větší a lepší domy pro poutníky, ale dokonce i jedna drobnost – skutečnost, že si v penzionu mohu sám připravit šálek kávy nebo čaje v kteroukoli dobu i to je velmi užitečné a oceňované. Jsem tady se skupinou 300 poutníků… To je díky iniciativě paní Heather Parsonsové, která napsala tři knihy o Medžugorji. To je veliká skupina, ale neslyšeli jsme žádné stížnosti kromě těch, které se týkají chrápání. Slyšel jsem mnohé pozitivní komentáře. Nevidím tady žádné znaky podvádění a doufám, že se to nikdy nestane. Stále ještě vládne stejné ovzduší vyvolávané viditelnou vírou poutníků. Líbí se mi nové služby poskytované poutníkům, které jsou vytvářené v duchu klidné a praktické užitečnosti. Kostel je přirozeně přespříliš malý na to, aby pojal všechny poutníky. Stání jednoho vedle druhého v přeplněném kostele je proti všem zásadám zdraví a bezpečnosti! Jsem si jist, že zdejší úřady uvažují o výstavbě většího krytého modlitebního prostoru. Již dlouho je na to zralá doba.

Jak vidíte spiritualitu Medžugorje – jestli vůbec nějaká existuje?

Tu otázku jsem kladl sobě i druhým jestli existuje nějaká medžugorská spiritualita. Myslím, že ne. Myslím, že je to výzva k prohloubení spirituality, kterou už máme. Nové chápání toho, co jsme už přijali jako děti doma, v kostele ve škole. Je to probouzení všeho toho, je to obnova té nekomplikované víry, víry bez komplexů. Co se mariánských zjevení týká, člověk nejdříve pomyslí, že jestli je Ona Matka Boží pak by její poselství mělo mít více teologických prvků. Ale ve skutečnosti jsou tak prostá až to vyvolává zklamání. Ale říkám sám sobě: skončil jsem studia teologie, možná je pro mne čas, abych se vrátil k prosté víře, jakou máme my všichni, v jaké jsme vyrůstali. Je čas, abych se podíval co to Panna Maria říká, abych si znovu pročetl její poselství, abych stále znovu četl mezi řádky, mezi slovy. Ona musí mluvit slovy, která jsou srozumitelná lidem všeho věku, všech ras, všeho původu. A tak jsem zde se svým teologickým vzděláním a přirozeným smyslem pro klerikální superiornost v náboženských otázkách, které jak věřím jsou spíše překážkou než pomocí při chápání Mariiných poselství. Člověk musí být dostatečně pokorný, aby začal od počátku a o všem uvažovat. Spiritualita Medžugorje je spiritualita, kterou může přijímat každý. Vracíme se domů, ať jsme odkudkoli, s novou silou, s novým nadšením, s vědomím pravdy, která existuje již 2000 roků. A především Maria nás stále usměrňuje ke svému Synu. Některé věci, které říká jsou skutečnou výzvou, …některé věci ke kterým vybízí nejsou pohodlné: půst o chlebu a vodě dvakrát týdně, tři růžence každý den a tak dále…Musím si jinak organizovat svůj čas, revidovat svůj denní program a vidět jestli mám odvahu k něčemu takovému. Jsem ochotný si na něco takového udělat čas? Myslím, že Medžugorje je velmi potřebné v tomto historickém okamžiku Evropy a světa. Je výzvou k návratu k prosté víře, která není zjednodušováním ani naivností ani odváděním od reality života. Je to každodenní vyznávání, že Bůh existuje, že máme Spasitele, který nás spasil, že nám jeho Matka na něj stále ukazuje, že nás volá, abychom ho poslouchali a aby byl s námi Duch svatý, který nás obklopuje a posiluje svojí Božskou láskou. Panna Maria mluví o Bohu Otci, o Bohu Stvořiteli, o stvoření… nazývá se Královna míru, Ona se dotýká klíčových témat naší doby ve které existuje nebezpečí zničení našich zdrojů, ve které vládne vnitřní válka v nás samých a mezi tím co je dobré a co je zlé pro celé lidstvo.V mnoha poselstvích Panna Maria říká: čtěte znamení doby. Co to znamená? Mohlo by se mluvit o globální nejistotě o globálním strachu, o globálním nárůstu chudoby, lakomství v některých společnostech, v některých částech světa, a to včetně i mé země. Znamení času, tj. velmi významný výrok… Myslím, že nám Medžugorje připomíná, že je třeba uvažovat o těch věcech. Ale nebuďme pesimisté. Raděj hledejme způsob, jak přinášet mír o kterém Panna Maria tak často hovoří, mír ve všech oblastech života, v soukromém i veřejném, v souladu s oblastí našeho individuálního vlivu.

Slyšel jste jak mluví vizionáři. Oni převážně říkají stále stejné myšlenky. Vy jste člověk pracující v komunikačních médiích. Jak vidíte ten způsob přenášení poselství? Poutníci slyší stále znovu totéž a zdá se, že jim to nikdy nestačí…

Vizionáři se neřídí pravidly hry v médiích. Oni nejednají podle přikázání: „Buď vždycky nový, buď vždycky jiný, buď pestrý.“ Podle „evangelia“ dnešních mediálních pravidel musí být vše kořeněné nebo alternativní. Vizionáři mi připomínají Matku Terezu z Kalkaty, která také říkala vždycky stejné věci. Medžugorje nemůžeme posuzovat podle standardních pravidel dnešních médií. Musíme myslet svojí hlavou a nepřipouštět, aby nás ovlivňovaly trendy nebo módní vlny veřejného mínění. Je potřeba mít odvahu postavit se stálému nátlaku, který doléhá zvláště na mladé lidi, aby sledovali názory druhých lidí a žili podle nich, což je často výsledkem dobře provedeného marketingu. Medžugorje mi nabízí, abych si uvědomil v co věřím a vede mne k tomu, abych uvažoval vlastní hlavou! Velmi mne oslovuje způsob jakým hovoří vizionáři. Jednoho dne jsem poslouchal Mirjanu. Absolutně nechce nikoho šokovat, neprojevuje žádné znaky únavy, když mluví o svých zkušenostech. Byla stejně nadšená, jasná a povzbudivá, jako byla, myslím, před 25 roky. Tento týden jsem se setkal jak s Mirjanou tak s Ivanem. V jejich chování nejsou žádné projevy nějakého sobeckého pocitu, že jsou slavní, co by bylo přirozené pokušení, ale jim je to viditelně cizí. Nejsou tady náznaky, že by chtěli přitahovat pozornost samy na sebe. Celý čas ukazují na to, co Maria říká, na poselství, která dává a ne na sebe. To je velmi jasně vidět.

To všechno co uvádíte jsou znaky autentičnosti. Proč Církev stále ještě váhá podle vašeho názoru?

Já se divím proč místní církev stále ještě nepotvrdila události v Medžugorji. Nejsem církevní právník, ale bez ohledu na kanonické důvody, které se uvádějí jako důvod otálení s oficiálním uznáním Církve, myslím, že je skandál, že místní Církev Bosny-Hercegoviny tak zaostává za lidmi z celého světa, kteří každým rokem „ztrácejí“ tolik času a finančních prostředků a energie, aby se přišli pomodlit sem na kopec zjevení, na Križevac… K tomu nemůže docházet tak dlouho kvůli nějakému podvodu. To myslím na Gamaliela, který ve Skutcích apoštolů říká: „jestli je to lidské dílo samo zanikne a jestli je to od Boha, ne jenom, že je nebudete moci zastavit, ale budete křížit cesty samotnému Bohu.“ Myslím, že oficiální Církev ztrácí svoji věrohodnost, když nepodporuje to, co se děje v Medžugorji. Zdá se mi, že katolíci celého světa dali své požehnání, svoje potvrzení, svoje uznání. Lidé obvykle nejsou hloupí, jistě ne 25 milionů lidí za 25 roků! Preláti, kteří by sem inkognito přijeli a jenom jeden den sledovali, co se děje zde v Medžugorji – hloubku víry, duch pravého pokání a modlitby – kteří by se připojili k poutníkům, když tak obtížně vystupují na Križevac, někteří z nich bosí, a rozjímají Křížovou cestu, nemohli by dále pochybovat, že to všechno tady je jasné svědectví Boží přítomnosti, ojedinělým, mocným způsobem, že je Medžugorje skutečně místo, které vybral Bůh sám, aby se na něm zjevovala Jeho Matka.