Guy Murphy: Příchodem do Medžugorje získáváme mnoho milostí

Guy Murphy, 49 letý inženýr chemie z Chicaga, USA, který se v minulých 15 letech věnoval vedení poutníků do Medžugorje i jiných svatyní, byl počátkem letošního listopadu znovu na tomto místě. Guy říká: ze všech svatyní se nejvíce zázraků a obrácení děje tady, což je opravdu pro všechny požehnání. Medžugorje je pro nás všechny, z celého světa, domovem. Ale neměl jsem vždycky k Medžugorji takový vztah, ale dnes jsem velmi šťastný, že mohu být zde. Jsem vděčný Panně Marii za její povzbuzující slova, kterými nás volá.

Setkání s Medžugorjem

Moje obrácení nastalo v roce 1989. Někdo Medžugorji vyprávěl o Medžugorji, a slyšel jsem i o znameních a různých věcech souvisejících s vírou. Říkal jsem si, že se o tom musím přesvědčit. Když jsem se rozhodl jet do Medžugorje, pochopil jsem, že si toho musím mnoho přečíst o své římskokatolické víře. Když jsem začal číst, byl jsem překvapen, že přes skutečnsot, že jsem osm roků chodil do církevní základní školy a čtyři roky na střední katolickou školu a dokonce dva roky na katolickou fakultu před tím než jsem šel studovat na inženýra chemie, nebyl jsem schopný říci jediné slovo o své víře.

Pochopil jsem, že musím pozorně poslouchat co říká kněz v kostele, ale stále ještě jsem nebyl schopný nic pochopit. To mne přivedlo k poznání, že konečně musím číst Bibli, a hned první biblický příběh na mne zanechal hluboký dojem: Bible nám dává směrnice, jak odhalit nebo spíše poznat strom života. To Mi dalo podnět, abych šel dál. Závěr Knihy Zjevení mluví o velikém boji. Představují se tam lidé, kteří jedí ovoce ze stromu života a nastává mír. Ještě jeden ukazatel směru. Ukončil jsem četbu Bible, ale opět jsem nebyl schopen nic říci o své katolické víře. Někteří učitelé nám říkali, že levá část mozku je pro vědce a matematiky a pravá pro svobodné umění. Tak jsem si myslel, že je víra pravděpodobně na pravé straně a nebudu to moci nikdy domyslet. A pak jsem si říkal, že k Medžugorji zřejmě přistupuji špatným způsobem. Nemohu se mu přiblížit ani náboženským ani vědeckým přístupem. Ustoupil jsem od těch svých pochybností a rozhodl jsem se s jednou skupinou poutníků přijet do Medžugorje.

Oslepl jsem

V letadle mi někteří lidé vyprávěli o slunečním zázraku v Medžugorji a vysvětlovali mně, že slunce svým způsobem tančí, točí se. Protože se jednalo o dobré lidi, věřil jsem jim. Přesto jsem si pomyslel: tito lidé ze zemí třetího světa nemají rozvinutou technologii laseru a podobné věci, tak oni jistě mluví pravdu. Když jsem přijel do Medžugorje zkoumal jsem, odkud vítr vane a jestli by tu byla nějaká místa na kterých by mohli používat laser. Zatímco moji spolupoutníci hledali sluneční zázrak, já jsem hledal, kde by mohly být postavené lasery. Myslel jsem si: „Teď jsem vás nachytal, chtěli jste ze mne dělat vola“. Ale první ani druhý den se zázrak nekonal. Už jsem si myslel: jaká škoda. Zázrak neuvidím. A pak jsem vystoupil na Križevac, a tu jsem poprvé vyslovil modlitbu. Byla určená nebeské Matce. Měl jsem vlastní názory. Myslel jsem si, budu se modlit k Bohu. Na co je Panna Maria. A myslel jsem si, že růženec je modlitba pro staré babky. Říkal jsem si: A co my inženýři, i my potřebujeme modlitbu. A tu jsem slyšel, jak vizionáři popisují Pannu Marii jako překrásnou osmnáctiletou dívku s dlouhými vlasy, modrýma očima a překrásným hlasem. Úplně se dnes stydím jen mluvit o tom, jak jsem tehdy byl k Ní arogantní. První modlitba, kterou jsem jí přednesl byla: „Hele, Panno Mario, tohle jsem já, Guy z Chichaga! Vyzkoušej si mne, jak jen můžeš a potom si já vyzkouším Tebe. Jestli Ty zvítězíš, udělám všechno co říkáš. Jestli já zvítězím, budu bránit Medžugorje, myslel jsem si, že jsou poselství pravdivá, ale byl jsem ještě zneklidňován otázkami víry. Vzal jsem do ruky růženec a uvažoval jsem, co je podstatné na té směšné zbrani. Ale to je první zajímavost, která se stala: něco mi nedovolovalo, abych to vyslovil. Pocítil jsem, že moje hozená rukavice byla přijata.

Následující den, 8. prosince, cestou do kostela na anglickou mši, jsme viděli sluneční zázrak. Díval jsem se a říkal jsem si, že proto musí existovat nějaké logické vysvětlení. Pátral jsem po zemi a hledal drátky, které způsobují tanec slunce a myslel jsem si, že to nakonec bude zase jistě jen nějaká hra laserů. Přiblížil jsem se ke své skupině, ale nasadil jsem si sluneční brýle. Bylo 13 hodin a já se na to nemohl dívat. To pro mne bylo hádankou, protože podle zákonů fyziky, jsem věděl, že neexistuje nic co by mohlo zabránit slunečním paprskům, aby člověka neoslnily při pohledu do slunce. Potom jsem si říkal, já jsem jediný, kdo se skutečně dívá do toho slunce, ostatní mají jistě zamhouřené oči. Šel jsem tedy před ně a podíval jsem se jim do očí. Viděl jsem, že jejich oči byly do široka rezevřené. Podíval jsem se na slunce a znovu mne oslepilo. A pokaždé, když jsem se znovu snažil dívat do slunce, znovu mne oslepovalo. Byl jsem rozrušen. Po mši jsem šel na Križevac. Neustále jsem si opakoval své jméno a adresu, kde bydlím, protože jsem byl tak rozrušen. Udělal jsem si závěr, že moji spolupoutníci jistě oslepnou, protože se tak dlouho dívali do slunce. Pomyslel jsem, že bych i já měl oslepnout, vzhledem k tomu, že jsem se díval do slunce. Zapadal jsem do toho stále hlouběji. Zmocňovalo se mne bezvědomí a, logicky, myslel jsem na to, že jsem oslepl. Moji rodiče a přátelé mne rozmlouvali cestu do Medžugorje. A já i teď uvažuji, že až se vrátím domů, a budou se mne ptát, jaké to bylo, že bych jim měl odpovědět, že jsem slepý. Byl jsem blázen, protože jsem myslel, že přece každý musí vědět, že se do slunce nemůže dívat.

Šel jsem ke Kopci zjevení, a zrak se mi stále nevracel. Začal jsem se bát a prosil jsem Boha, aby mi vrátil zrak a já že udělám všechno co bude chtít. Uvažoval jsem o tom, co se dělo před kostelem a v mém srdci se začalo dít něco mimořádného. V hloubi srdce jsem pocítil, že se mne Panna Maria ptá, jestli chci pomoci. Řekl jsem, že rozhodně ano. V tom okamžiku jsem pocítil něco jako polibek na čele. Když se díváte do slunce, nejen, že vám oslepnou oči, ale pocítíte i bolest nad nosem. A ta bolest byla tak silná, cítil jsem se jako by mne někdo udeřil baseballovou pálkou do čela. Ale jak jsem pocítil ten polibek ucítil jsem úlevu. V jednom okamžiku se mi vrátil zrak a tak jsem celý přešťastný seběhl z Kopce zjevení.

Po návratu domů, Guy cítil, že se o svůj zážitek musí podělit s přáteli inženýry, a tak napsal dopis ve kterém líčil vše co zažil.

U Medžugorji jsem se vyzpovídal po deseti letech

Pochopil jsem, že potřebuji začít žít Mariina poselství. Problém je byl v tom, že jsem vůbec nepochyboval, že je Medžugorje pravdivé, ale stále ještě jsem byl přesvědčen, že je růženec modlitbou pro stařeny. Zatímco jsem se modlil růženec, vadilo mi to opakování modliteb. A pak, když jsem vyslovoval slova: Zdrávas Maria, milosti plná, cítil jsem, že je to urážka pro moji inteligenci. Při modlitbě se opakoval ten zážitek pocitu úplného ponížení, když moje oči byly oslepené sluncem. Konečně jsem pochopil: tohle všechno způsobilo nebe. Po návratu z Medžugorje jsem si byl vědom, toho co jsem pochopil: když jdeš na Križevac, pak nemluvíš s Panou Marií. A dále, to co nám sdělovala vizionářka Vicka, že i když si to nemyslíme, Ježíš a Maria jsou vždycky blízko nás. Když jsem se vrátil z Medžugorje, tak mi tohle bylo naprosto jasné, ale růženec jsem stále ještě nepřijímal. A po nějakých třech měsících se mi dařilo modlit se jeden desátek růžence jako pravou modlitbu, ale pak jsem opět prožíval ten zážitek pokořování a vzýval jsem Pannu Marii s nadějí, že Ona je mi blízko. Jako by se zapálilo světlo, když jsem slyšel jak vizionářka nazvala růženec zbraní. A zatímco jsem v ruce držel kříž a růženec, říkal jsem si: pokora je to, co se se mnou stalo v Medžugorji. Řekl jsem: Bože, trefil jsi mne do hlavy, jako David trefil Goliáše. Když jsem se podíval na růženec, jako bych viděl Davidův prak a věděl jsem, že těch pět kamenů, které měl David je ve skutečnosti pět desátků Mariánského růžence. Tehdy jsem si uvědomil, že znám tři věci o své víře. Během celého procesu svého obrácení, před tím než jsem přišel do Medžugorje, jsem si myslel, že jsem dobrý člověk, a když zemřu půjdu do ráje. Ale je ryzí pravda, že jsem v Medžugorji poprvé po deseti letech šel ke zpovědi, a moje duše byla ve stavu těžkého hříchu. Během obrácení jsem pochopil, že mnoho z toho co jsem dříve dělal bylo hříšné. Byl jsem na špatné straně. Věděl jsem, že je Panna Maria dobrá, a že se stará o svoje děti, a za to jsem jí vděčný. Potřeboval jsem několik roků, abych přijal to, že růženec je pravá zbraň.

Z čeho mám největší radost je láska, kterou dostáváme a zažíváme od Ježíše a Marie Na druhou pouť do Medžugorje se mnou šel ještě jeden inženýr, můj přítel. Oba jsme zažili ten sluneční zázrak. Vypadalo to jako zatemnění slunce. Slunce vypadalo jako bílá hostie. A proč si toho bezmezně vážím? Když se učím o víře, poslouchám poselství, která Panna Maria dává prostřednictvím vizionářů, říká v nich: Čas mše svaté je čas nejsvětější. V tu chvíli Ježíš přichází mezi nás a my Ho přijímáme do svého srdce. I když mám katolické vzdělání, tohle jsem nikdy neslyšel. Myslel jsem si, že je to symbol, nějaké znamení. Byla to pro mne hádanka a do jisté míry i urážka, protože inženýři musejí něco dělat. Musejí udržovat rovnováhu mezi „hmotou a teplotou“. Pochopil jsem, že něco mnohem silnějšího vstupuje do mého života - samotný Bůh - a já o tom němel vůbec pojem. Myslel jsem si jak jen jsem mohl být tak hloupý, že jsem to dříve nechápal. Začal jsem si číst o Eucharistii a teprve tehdy jsem pochopil, že je to to, co učí Katolická církev, že je v Hostii živý Ježíš. Proto teď, když jsem v Medžugorji a vidím Hostii, chápu, že je Bůh v Hostii, mmnohem silnější než slunce samo.

Vrátili jsme se s přítelem na pokoj a on začal přecházet sem a tam. Řekl zklamaně, že jsme neviděli žádný zázrak. Řekl: když jsem doma, nedívám se do slunce, a to co se stalo bylo proto, že si naše oči navykly na světlo. Bylo 18:40, čas, kdy se Panna Maria zjevuje, a on řekl: slunce začalo zapadat a proto vypadalo jako hostie. Opakoval, že to musí vidět během dne. Řekl: Spíše oslepnu než uvěřím. Šli jsme znovu do kostela. Byla doba zjevení. Jdeme se podívat na ten sluneční zázrak. Odpověděl jsem, aby šel on, že se budu raději modlit. Když jsem za ním vyšel z kostela, viděl jsem ho sehnutého vedle lavice s rukou na očích. Na otázku, jak se cítí odpověděl, že všichni viděli ten zázrak. Jeho slunce oslepilo.

Když jsme se vrátili domů, měl jsem obnovený pocit, že mám věřit, že skrze Pannu Marii jdeme k Bohu a že Panna Maria přenáší Boží poselství a je naše Matka, která nám chce pomoci. Kladl jsem otázky: Panno Maria, a co se stromem života? V hloubi srdce jsem cítil, že odpověď je vždycky – modli se. Ta odpověď se mi nelíbila, ale začal jsem se modlit radostná tajemství. Radostné tajemství bylo v pořádku, ale druhé – Panna Maria jde navštívit Alžbětu. Snažil jsem se meditovat, že jsem s Pannou Marií na té návštěvě a uvažoval jsem o stromě života. Myslel jsem na to, co jsem zanedbal, co je na tom mimořádného, jaké je to ovoce o které se jedná. Je to pravděpodobně nějaké zvláštní ovoce. Znovu se mi do myšlenek vrátilo růžencové tajemství a Alžběta říkala: Požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého! Matko Boží, Ty jsi ten strom života. A plod, který máme jíst, abychom věčně žili je Ježíš Kristus. Tehdy jsem uvažoval o tom Božím tajemství. To je moje obrácení.

I po 21 letech Panna Maria se mnou stále ještě tvrdě pracuje. I když se snažím být její dobrý spolupracovník, cítím, že mám stále ještě mnoho pádů. Příchodem do Medžugorje dostáváme od Boha tolik milostí. Doufám, že Panna Maria ještě dlouho zůstane s námi, protože je mnoho lidí, kteří potřebují pomoc, jako já. To co mne nejvíce těší je láska, kterou prožívám a dostávám od Ježíše a Matky Marie. Díky sjednocení v modlitbě cítím lásku a mír, který příchází od Ježíše. Toto je prostá zdejší škola: modlitba, půst, zpověď a četba Písma svatého.